Dnešní den je pro mě opravdu dost těžký. Je těžké začít psát i tento článek, protože si stále nechci sundat z očí ty růžové brýle. Už je ale na čase...
Možná jste četli předchozí články, a tak víte, že jsem se nedávno přestěhovala do Prahy z malého města. Na malém městě máte spostu přátel. Znáte je od narození a už si ani nevybavíte, kdy jste toho člověka viděli prvně. Všichni spolu tak nějak koexistujete a (do jisté míry) se tolerujete. Všichni se totiž znáte. A tak když se vám stane opravdu něco, s čím se potřebujete svěřit, není problém zajít za roh a vypovídat se prvnímu člověku, kterého potkáte - ani mu nemusíte říkat kontext problému, vše už zná. V Praze je ale všechno jinak.
Nová přítelkyně
Asi před šesti týdny jsem začala Ondrově (přítel) kolegyni hlídat syna. Celkem jsme se sblížily a po pár dnech už jsme byly schopné si tak nějak povídat i o svých problémech. Byla jsem za to vděčná, protože v Praze žádnou kamarádku nemám a je velmi příjemné povídat si s někým, kdo vás doopravdy poslouchá (nejen se tak tváří). Navíc je to ženská, ta prostě pochopí vaše trable s nedostatkem oblečení ve skříni. Bylo to fajn. Do doby než jsem zjistila, jak to doopravdy je.
Jsem služka?
Má nová kamarádka Šárka zjistila, že nerada někoho odmítám, prostě a jednoduše nejsem ten typ, který s lehkým srdcem někoho pošle do patřičných míst. A začala toho využívat. Naše domluva ohledně hlídání jejího dítěte padla za své hned druhý týden domluvy. Potřebovala mě samozřejmě častěji, než si původně myslela. Vyhověla jsem jí jednou. Podruhé. Potřetí už mi to bylo nepříjemné. Počtvrté už jsem jí naznačila, že mám i jiné starosti, že se musím učit. I přesto se mě snažila zlanařit. Odolala jsem.
Schválnosti nebo domněnky?
Je potřeba dodat, že Šárka je dost zvláštní. Je extrémní samotářka, myšleno v tom smyslu, že si prostě jede na sebe bez ohledu na okolí. Vše dělá tak, aby to bylo ideální pro ni. Ostatní se musí přizpůsobit, včetně jejího syna. A konečně se dostávám k jádru pudla: Já jsem se Šárce totiž s něčím svěřila. Jednalo se o překvapení, které jsem chystala svému příteli k jeho narozeninám. Chtěla jsem mu upéct krásný dort. Uznávám, neřekla jsem jí narovinu, že je to tajemství, protože jsem si myslela, že je to přece jasné. Dnes mu to "nechtěně" řekla.
Lekce sebeovládání
Nejsem člověk, který by tyhle situace dobře zvládal. Když jsem se to dozvěděla, zapalavila mě mohutná lavina vzteku. Neumím ani popsat jak velká. V ten moment se ti chce zařvat, pohádat se, křičet, brečet, dupat, vydrápat někomu oči. Víš, že to udělat nesmíš. A tak to dušíš v sobě. Přišla jsi o tu jedinou kamarádku, které by ses s něčím takovým mohla osobně svěřit. Jsem toho plná. Sedla jsem k laptopu a musela se z toho vypsat.
Dort nebude
Péct nebudu. Nemá to smysl. O dort přece vůbec nešlo. Šlo o ten moment překvapení. Ten je v nenávratnu. Upadl do černé díry. Je potopen jako Atlantida. Sežehnut jako Pompeje. A Ondra? Z toho jen vylezlo, že mu na dortu stejně nezáleží. Tak prostě víš, že ať uděláš cokoliv, nebo chceš někoho jakkoliv potěšit, nemá to smysl. Lidi koukají na věci strašně povrchně. Vidí dort a v jejich očích je to dort. Ale co když to dort není? Co když....?
Hezký den alespoň vám. Vaše filosofka Emma
2024 ©