Žiju s emočně chladným chlapem, ale miluju ho.

Napsal Little Bloger (») ve středu 9. 4. 2014 v kategorii Život, přečteno: 1924×
7ac073edac32a5d6b97a75d3d54de7b9.jpg

Občas o někom uslyšíte, že je jako studený čumák, nemastný - neslaný, introvert někdy dokonce samotář. Nejsem psycholog, ale věřím, že spousta z nich jsou prostě jen lidé, jejichž emoce jsou studené. Těžko se zahřívají a dávají o sobě vědět. Mám tu čest s jedním takovým žít pod jednou střechou.

 

Začátky jsou krásné, dokud…

Když jsem se se svým přítelem, říkejme mu Ondra, před sedmi lety seznámila, vypadal jako společenský kluk. Hrál fotbal, měl pár dobrých přátel, se kterými si rád zašel na jedno, měl i několik známostí přede mnou. Já byla v maturitním ročníku, navíc tanečnice, takže jsme se vídali spíše o víkendech. Občas jsme večer zašli na kafíčko. Spíše jsme si psali smsky. Tehdy mi to přišlo normální. Přítel byl velmi pozorný, psal mi krásné věci a já, zamilovaná až po uši, se těšila na každou vteřinku strávenou s ním. Zpočátku nic neobvyklého.

Náš vztah se začal rapidně měnit se změnami mých nálad. První menší krize našeho vztahu přišla po půl roce, když se mi začali rozvádět rodiče, a já jsem najednou začala chodit na rande smutná, občas mi i nějaká ta slzička ukápla. Bylo vidět, že Ondra neví, co má dělat. Neví, jak mě má utěšit, či povzbudit. Stačilo mě prostě obejmout. On to neudělal. Byla jsem smutná ještě víc, on byl stále normální a nepřirozeně se mě snažil předělat na tu starou Emmu. Skončilo to jeho slovy: „já už tě asi nemám rád“ a následným rozchodem.

Za týden už jsme byli zase spolu, ale já věděla, že jestli přijde nějaká další krize v mém osobním životě, že už to asi neustojíme. Poznala jsem, že Ondra není typ chlapa, který mě podrží za každé situace, že si prostě spoustu věcí v životě budu muset vybojovat sama – bez jeho pomoci. A takového chlapa jsem nechtěla. Jenže jsem ho milovala, vždyť je tak romantický a svým způsobem pozorný.

První společné bydlení a první prozření

Další čtyři roky jsme každý strávili několik stovek kilometrů od sebe na vysokých školách a neměli jsme moc ponětí o tom, co ten druhý dělá. Viděli jsme se o víkendech doma a zase jsme byli odkázaní na smsky. Odjížděla jsem od něj se slzami. On mi vždy jen suše řekl: „Nebreč, za chvíli se přece zase uvidíme.“ A já tak toužila po tom, aby mi řekl: „Neodjížděj ode mě, zůstaň se mnou, bude se mi stýskat.“ Nikdy jsem se toho nedočkala.

Po vysoké škole jsme se sestěhovali do Prahy daleko od našeho původního bydliště i od měst, kde jsme studovali. V Praze jsme nikoho neznali, jen sami sebe. Ondra si našel práci hned, já jsem byla dlouho doma odkázaná na posílání životopisů, odkázaná sama na sebe v cizím městě, daleko od rodiny a vlastně i daleko od něj. Doufala jsem, že si Ondra brzy najde v práci přátele a že budeme trávit nějaký čas s nimi. Jenže teď už vím, že na jeho kolegy působí jako samotář, a tak už to ani neočekávám. Můj den tehdy spočíval v tom, že jsem odpočítávala minuty, kdy už přijde domů, abych si mohla po celém dni mlčení promluvit s nějakou lidskou duší. Často se ale stávalo, že Ondra přišel z práce tak unavený, že si povídat nechtěl, a tak jsem se zase uvrtávala do pocitu samoty, smutku, touhy po tom, aby mě miloval a aby si mě všímal.

Žádná radost, žádná žárlivost, žádné emoce

Teď už spolu dva roky bydlíme. Měli jsme několik krizí a proběhlo u nás několik hádek – všechny iniciované mnou, protože Ondra se hádat neumí a ani nechce. Trvalo mi dlouho, než jsem přišla na to, že za všemi těmi mými podezřeními, jsou jen jeho „zamrzlé emoce“. Ondra se neumí radovat (nebo jen velmi málo uvnitř sebe), neumí pocítit lítost, neumí třísknout dveřmi a zuřit, když se mu něco nevede, neumí vyskočit a jásat, když vyhraje Sáblíková  na olympiádě. Neumí se rozplakat, když někdo v rodině umře, neumí mě pohladit a neumí mi dávat najevo svou lásku. Je studený. Žije na svojí emočně-stabilní lajně, ze které neuhne.

Největší problém jsem donedávna viděla v jeho (ne)žárlení. Ondra nežárlí, a to nikdy a na nikoho. Spousta holek mi to závidí, spousta z nich mi nevěří, ale je to tak. Byly doby, kdy jsem si myslela,  že už mě nechce, a tudíž že mu je jedno, s kým a kam jdu, a jak dlouho s ním budu. Měla jsem okolo sebe spoustu mužů, kteří mi velmi zřetelně dávali najevo své sympatie. Ráda jsem s nimi chodila ven – vždy jen jako kamarádka, protože jejich lichotky a pozornost bylo přesně to, co mi doma chybělo. Na větu: „Jdu ven s Radkem.“ mi Ondra odvětil: „Fajn, pozdravuj ho.“ Trhalo mi to srdce. Hádali jsme se kvůli tomu často. Já s argumentem, že přece když mám někoho rád, tak je zdravé žárlení na místě, on s jeho neprůstřelným argumentem, že mi tak věří, že nemusí žárlit. Byla to pro mě past, která mě hnala do emoční lability, smutku a touhy po lásce.

Hledat jiného? Ne.

Spousta z vás si teď asi klade otázku, proč jsem od něj neodešla. Byly doby, kdy jsem si ji kladla taky a musela jsem dlouho hledat důvody, proč zůstat. Nejsem typ moderní ženy, která by opustila vztah jen proto, že se jí něco nezdá, vždy se snažím najít řešení. Dlouho jsme o tom spolu mluvili a rozebírali to. Řešení neexistuje. Je potřeba se s jeho vrtochy smířit. Je potřeba se smířit s tím, že doma nikdy nebudu mít romantika, že mě nikdy nezahrne láskou a objetími. Přesto vím, že mě má rád. Doufám. Smířená s tím stále stoprocentně nejsem.

K této jeho povaze je spousta protikladů, které na něm zbožňuju a kvůli kterým vím, že je to ten chlap, se kterým chci strávit zbytek života. Nikdy nepřijde a  nezačne se hádat, což do velké míry souvisí s tím, co jsem psala předtím. Je to chytrý, inteligentní kluk a jsem na něj ve spoustě ohledech strašně pyšná. Má skvělou práci, která mu jde, a vím, že nebude dlouho trvat a bude na tom ještě líp. Dlouhé hodiny spolu u vína můžeme rozebírat politickou situaci kdekoliv na světě. Máme naprosto stejný smysl pro humor, zbožňujeme stejné filmy, posloucháme stejnou hudbu. Rádi plánujeme společné dovolené. Moje rodina ho miluje a přijala ho za syna. Když potřebujete s něčím pomoct, nikdy neodmítne. Rádi chodíme na dobré jídlo a u toho rozebíráme práci a koníčky. A jsem si naprosto jistá, že to jednou bude ten nejlepší táta, kterého si pro své děti můžu přát. Nikdy si ale nebudu úplně jistá, jestli mě miluje – tohle je cena, kterou platím za jinak nejlepšího chlapa na světě.

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Skorofrancouzka z IP 80.250.14.*** | 9.4.2014 13:38
smile máte můj obdiv ... tohle bych nedala ... Sice to u nás doma úplně nehýří empatií, ale u vás to má úpně jiný "grády" smile Držím pěsti, abyste i přesto byla šťastná. Pevné nervy smile
Alhambra z IP 46.13.61.*** | 23.7.2014 09:51
Docela Vám rozumím. Mám doma něco podobného v bledě modrém. Znali jsme se odmalička. Já se pak vdala, rozvedla a náhoda nás svedla dohromady. Žijeme spolu skoro dva roky. Za celou dobu jsem od nej neslyšela, že by mě měl rád a slova "miluji tě" nikdy neuslyším, to vím. Je to ten nejlepší chlap na světe, skvělej kamarád, milenec, ale je prostě studenej. Nikdy jsme se na veřejnosti nedrželi za ruce, nelíbali. Já jsem hodně živočišná a tohle mi vadí, ale miluju ho a tohle nás nerozdělí.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a sedm